Opravdové koledy a vánoční písně v sobě mají cosi neuchopitelně magického. Jako když člověk vstoupí do katolického chrámu uprostřed parného španělského městečka. To spalující letní odpoledne, lepkavý pot a skomírající víčka nad vší barevností a světlem, to vše náhle zmizí jako kouzlem. Stojí v chladném šeru starého kamene a tisíců vyčichlých kadidelnic a hledí na matně se lesknoucí pozlacené sochy a obrazy v dáli. To ale není to hlavní, hlavní jsou červené tenké svíčky, které v té tmě tiše hoří. Stačí vhodit do krabičky z ohmataného tmavého dřeva jednu minci se španělským králem a jednu svíčku zapálit také. A přesně takový pocit mám, když pravou vánoční píseň nebo koledu slyším nebo dokonce zpívám.
Aby lidé věděli, že nejsou sami, že boj není zdaleka u konce, přinášejí do svých domů vždyzelený strom. Živý ač zasněžený, září na něm zvěsti nového světla.
Asi se mi nikdy nepodaří znovu zažít radost malého dítěte, které uvidí tento strom a s rozšířenými zorničkami hladí lesklou červenou ozdobu nevěřícně hledíc na zabalené dárky pod ním. Po slavnostní večeři už asi nikdy nebudu nadšeně plácat ručičkami jako Milerův Krteček, když uvidím, že Ježíšek opravdu všechna má přání vyslyšel. Dokonce i ta, která jsem do dopisu nenapsal a která jsem jen potutelně pošeptal mamince, abych vyzkoušel jestli mi ty dárky Ježíšek stejně přinese.
Dnes o půlnoci zvolám a zazpívám „Narodil se!“ a vám všem přeji podobnou radost.