Reklama
 
Blog | Vojtěch Witzany

Volné školné a mistr ministr

Ministr Dobeš je mistr diplomat. Dokáže si na sebe poštvat akademiky rovnou na třech frontách. První, chce odebrat vysokým školám část jejich svobod. Druhá, ukusuje kantorům z toho mála, co jim ještě zbývá – prestiž plynoucí z titulů. Třetí, studentům chce zavést podivným systémem školné. To vše spolu s příslibem že peníze do vysokého školství *budou klesat*. Prostě mistr. O tom se ale vlastně vůbec bavit nechci.

Samozřejmě existuje jakási snová verze zákonů, kde tato „Dobešova hvězdná trojka“ nemusí být zas tak úplně špatná, ale určitě to není verze předložená Nejlepším ministrem. Chaotická nedotažená podoba věcného záměru a nezaměnitelné ulepené charisma odvrátily od ministrovy podpory i experty, kteří se předtím o reformu zasazovali. Morální podporu na Dobešově straně teď už zprostředkovává jen cvakání propisek z Hradčan – proti němu však stojí studenti, řadoví kantoři i mocenské struktury vysokých škol.

Nicméně se nechci do této problematiky zavrtávat, bylo o ní řečeno dost. Chtěl bych ale vypíchnout pár detailů ohledně školného a hlubší myšlenky, které za ním v této rámcové podobě stojí. Tato úvaha bude tedy dále vedena především o školném.

Titul jako status i vyšší plat

Sice si to mnoho studentů ze specializovaných fakult nemusí uvědomovat, ale vysokoškolské vzdělání je ve většině případů prostředkem k získání ekonomické výhody. Specifická kvalifikace by opravdu měla mít za následek vyšší plat.

Nejenže studium přináší výhodu, co se týče znalostí a schopností, ale tradičně přináší vyšší společenský status, který je spojen s vyšším platem. Kolikrát už jste od někoho slyšeli poznámku typu „Vedoucí oddělení a nemá ani bakaláře, jak je to možný?“, i když u jiného člověka by se ten někdo spokojil s titulem z oblasti zcela nesouvisející a nijak jeho funkci nepřispívající. Zaměstnavatel může mít mnohdy pocit, že by měl člověku s titulem dát vyšší plat za titul jenom za to, že studoval. Paradoxně tento pocit, že člověk s magickými třemi písmenky M G R je peněžitě náročnější, vede v krajních případech k tomu, že zaměstnavatel raději zaměstná někoho bez titulu.

Samozřejmě čtenáře asi napadají příklady, kde vysokoškolské vzdělání k zas tak horentnímu platu nevede. Jedná se především o vzdělání, které vede v drtivé většině případů ke státnímu zaměstnání – o učitelství na jakémkoliv stupni vzdělání, medicínu či základní vědecký výzkum. Níže platů v daných sektorech je samozřejmě špatně. Proč ale? Většina lidí odpoví: „Protože to jsou vysokoškolsky vzdělaní lidé.“ Jistým obratem by ale naopak zavedení školného mohlo vést ke zvýšení platů zaměstnanců v těchto oblastech, vizte dále.

Osobní investice, ale ne z vlastní kapsy

Nacházíme se nyní v situaci, že je tu skupina lidí, která díky investici státu získá ekonomickou výhodu. Je nasnadě, že do celého procesu investují i vlastní zapálení a práci, ale financování vzdělání z nějakého zdroje je nutnou podmínkou. Je to pak především britská myšlenka, že peníze investované do studenta student navrátí v případě, že má úspěch a to prostřednictvím progresivního zdanění.

Otevírání vysokých škol širší populaci je pokynem Evropské Komise. Zatímco celoevropsky by měl podíl vysokoškolsky vzdělaných stoupnout do roku 2020 na 40%, cíl ČR je 32%. Ministr Dobeš nyní argumentuje faktem, že studuje 70% populačního ročníku. Toto číslo je nutné chápat v kontextu – když se zahledíte na demografický strom ČR a uvědomíte si, že studovat se typicky dá až od nějakého věku, výsledné dlouhodobé zastoupení v celkové populaci vychází asi 35%. Takže tak akorát.

Lehká poznámka stranou – rozšiřování vzdělání není jen otázka konkurenceschopnosti země, ale podvědomě je také chápáno jako rozšiřování onoho výsadního „statutárního bohatství“, kde už titul není výsadou „vzdělanostní buržoazie“. V horoucích diskuzích na toto téma lze vytušit podvědomý boj mezi vzdělanostním „komunismem“ a „elitismem“ spíše než diskuzi věcné stránky – jak je ostatně u společenských diskuzí obvyklé.

Jak tedy nezkrachovat a uchovat základní spravedlnost?

70% populačního ročníku – toto číslo poukazuje také na to, že jedné třetině právě dospělých lidí studovat na vysoké škole také neumožníme. Vzhledem k tomu, že vzdělání na VŠ už takto není otázkou výjimečných studijních předpokladů, ale spíše rodinného zázemí a alespoň minimální vůle studovat, nelze argumentovat tím, že si student vzdělání nějak extra „zaslouží“.

Pokud navíc programově hodlám odstranit poslední bariéru sociálního zázemí zavedením finanční pomoci, je už nevyhnutelné následující vyvrcholení úvahy: Zavedení školného je ekvikonzistentní s rovnou daní a masovým vysokým školstvím. Z této úvahy vyplývá, že v základní myšlence se nejedná o nějakou fašistickou svévoli, ale o alternativní nástroj sociální spravedlnosti. Spolu s efektivním systémem podpory sociálně znevýhodněných je někde na zamlžené cílové rovince systém o mnoho otevřenější a rovnoprávnější, než stávající.

A jak to vypadá v praxi…

Tato úvaha je zřejmě ideologická a nekonkrétní. Vhodně navržený zákon může ze školného vytvořit jakousi speciální formu progresivního zdanění, která donutí studenty si uvědomit, že studium někoho něco stálo. A když jim vzdělání k ničemu nebude, bude jim alespoň jasné, že společnosti svým způsobem nesplatili závazek, který jí dali tím, že do studia vstoupili.

Po stránce věcné k tomuto ale věcný záměr spíš nesměřuje. Existuje řada nevyhovujících technických i principiálních detailů, od poplatků bankám, přes nejasné právní úpravy až po omezení věku poskytnutí půjčky nebo úplná absence grantového systému. Všechny je asi nemá cenu vyjmenovávat, jsou jich plné internety.

Co ti lékaři?

V diskurzu jsem ale již zmínil o specifické skupině vysokoškoláků, kteří zajišťují některé ze základních kamenů rozvoje a blahobytu naší společnosti a při tom jsou podhodnoceni co do platu. Nynější podoba věcného záměru počítá mimo jiné s tím, že splácení půjčky by započalo ihned po dokončení studia, či při dosažení dvojnásobku minimálního platu. Slovy „Kritického průvodce ‚reformou‘ vysokých škol“ by věcný záměr zákona efektivně snížil nástupní platy všem vysokoškolákům, ale především například lékařům a učitelům.

Povinností vlády, která by takto školné zavedla, by bylo zavést na jedné straně posílený stipendijní systém pro studenty potřebných oborů a na straně druhé zajistit zvýšení platů tak, aby více odpovídaly odborné kvalifikaci absolventa. Ani jednoho ujištění se však od polohotového věcného záměru nedočkáváme. Pravda, světlým okamžikem je, že ministr platy učitelům opravdu v roce 2011 a 2012 zvýšil.

 

Poslední slovo

Jsem osobně proti reformě v představené podobě, ale spousta příspěvků na toto téma spíše zastírá rudá mlha z upoceného Dobeše a jeho obecné nactiutrhačnosti, spíš než pečlivá konstrukce společenského komentáře. Tímto článkem jsem chtěl diskutovat projednou nad reformou konstruktivně. Takže doufám, že se mi podařilo alespoň části čtenářů, kteří přečetli víc, než perex, takový komentář poskytnout.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama